Ego - přítel nebo nepřítel na cestě životem?

Každý z nás zřejmě zná pojem ego. Většinou si ho spojujeme s naší osobností, s tím, že nás odlišuje od ostatních a pomáhá nám na cestě životem. Mnozí si ego vybaví též ve spojení s objevem Sigmunda Freuda, který rozeznává ego, superego a id. Ale je ego skutečně náš věrný druh a pomocník nebo je naopak něčím, co nám může uškodit? V následujícím článku se pokusím poukázat právě na odvrácenou stránku ega.

Ego utváří bezesporu mnoho našich vlastností. Jen namátkou uvádím hrdost, odolání tlaku z vnějšku, touha prosadit se ve společenských a pracovních vztazích, snaha dosáhnout co nejlepších výsledků a podobně. Jak je patrné, ego by mělo přispívat k našemu rozvoji. Aniž bychom si to však uvědomovali, současně nás však v našem rozvoji brzdí. Uveďme si to na příkladu:

Průměrně inteligentní člověk je schopen vždy vyřešit jednoduché matematické úkoly: 17 + 31, 46 + 25, 19 + 31. Pokud tyto úkoly řeší sám pro sebe, většinou s nimi nemá žádné závažnější problémy. Řeší je pro sebe, nepotřebuje si při nich nic dokazovat nebo dokazovat něco druhým. Neřešíme je tedy v rámci našeho ega. Jiná situace ovšem nastane, pokud se tento stejný člověk zúčastní přednášky, na které je přítomno mnoho lidí. Jakmile dostane otázku na výpočet stejných číslic, znejistí. Jeho ego se ozve, neboť mu nedovolí ponížení před ostatními. Ego svým způsobem našeptává: "Spočítej to dobře, jinak se ti budou smát. Budeš nikdo, pokud uděláš chybu". A jak už to tak bývá, ego aktivuje stresory a výsledek je ten, že s největší pravděpodobností dojde k trapné situaci.

Ego však hraje v našich životech i jiné role. Jednou ze zásadních je schopnost identifikovat se. Mnoho lidí v zásadě ani neví, kým jsou, protože to, kým jsme, je až příliš abstraktní na to, abychom se s tím byli schopni identifikovat. Proto máme tendenci volit jednodušší cestu a stáváme se tím, kým ve skutečnosti nejsme. Je pro nás hmatatelnější se ztotožňovat se svým fyzickým vzhledem, vlastnostmi, inteligencí nebo povoláními. V zásadě pak zastáváme různé role: nádherná žena, drsňák, inteligent, aktivní člověk... Tyto role samy o sobě problémem nejsou. Ale je důležité vnímat, že nás velmi omezují. Nejsme přeci svými šaty, nejsme jen svým povoláním, nejsme jen svou dychtivostí vůči nějaké zálibě. Je potřeba si uvědomit, že jsme více než pouze své role. Každá krásná žena jednou zestárne, každý manažer není manažerem na věky. Tyto role nám vkládají za pomoci ega do života strach.

Strach z toho, že nejsme dost tím, kým se jevíme být, strach, že nejsme dost krásní, dost inteligentní, dost nadaní, strach, že nejsme dost svým povoláním, strach, že nejsme dost svou rolí, do které jsme se identifikovali.

Pokud se zeptáte člověka, kdo je, zpravidla vám řekne jeho jméno. Ve druhém sledu sdělí možná své zaměstnání, možná svou roli v rodině či ve skupině, ve které se zdržuje. Jsme opravdu tím, kým se snažíme před ostatními vypadat nebo jsme někým jiným?

Začínáme pak postupně věřit tomu, že nás druzí budou hodnotit na základě těchto atributů, které jsou však vnější. Už nejde jen o náš vnitřní pocit, ale jde o to, jak nás ostatní vidí. A to není vše! Kritiku našeho zjevu, našeho chování, našeho výkonu povolání potom automaticky vnímáme jako kritiku toho, co jsme. Je tím zpochybněna naše vlastní hodnota. Naše ego tím trpí a snažíme se o to víc dokázat, že jsme lepší. A začarovaný kruh je na světě. Vzniká spirála, ze které lze jen těžko vystoupit a ještě těžší je si ji uvědomit. Namísto toho, abychom žili tento život v duchu poznávání krás, se honíme za pozlátky, která nám stejně pravé štěstí nepřinesou. Hrajeme hru sami se sebou, hrajeme hru s druhými.

Ego je představa, kterou máme sami o sobě, je to "konstrukce" nás samotných a zastiňuje naši pravou přirozenost. Upínáme se k této představě a všechny prostředky aktivizujeme, abychom tuto představu ubránili.

S trochou nadsázky se dá říct, že se stydíme za svoji nahotu, za to, jací jsme ve skutečnosti. Proto na sebe bereme všechny drahé šaty, kterých nemáme nikdy dost. Máme strach, že nejsme dostateční. Zkusme se teď zamyslet. Není náhodou ego příčinou všech našich strastí? Všech našich strachů? Všeho, co na tomto životě nemáme rádi?

Ego je v podstatě plodem strachu, že nejsme nějak dostateční, nějak hodnotní, zejména v očích druhých. Naše myšlenky vyvolané egem mohou za to, že se považujeme za něco, čím nejsme. Myšlenky nutí ego k tomu, aby na sebe bralo různé role. Myšlenky ego pěstují. Ego touží po nějakém předmětu, po povýšení, po penězích. Protože skrze předmět touhy se chce ego stále posilovat a zvyšovat svoji hodnotu. Skrze to, po čem toužíme, se podvědomě snažíme posílit svoji identitu. Proto toužíme po věcech a doufáme, že skrze ně budeme něčím víc, že budeme více žít. Když toužíte po autě, po domu, po šatech, podvědomě věříte, že tento kus oděvu nebo toto auto přidá něco k tomu, čím jste, udělá z vás někoho jedinečného a zajímavého, dodá vám hodnotu. To vše je samozřejmě jeden velký klam!

Brzy se z toho stane otroctví. Jelikož je touha založená na klamné představě posílení identity a předmět touhy nám stejně opravdové štěstí nepřináší, je to prahnutí bez konce. Za chvíli potřebujeme další auto, další šaty, další prsten. Jsou to věci, které nám prostě nepřináší to, co hledáme.

Naše ego tedy chce, abychom byli jedineční a měli vlastní nezávislou existenci. K tomu, abychom se cítili jedineční, potřebujeme mít pocit, že jsme jiní. Ego nás tedy odděluje od druhých a čím dál víc nás vzdaluje od naší skutečné přirozenosti. Je-li to nutné, dotlačí nás ego i do opozice, do konfliktu, do sporu. Neustále slýchávám, jak dříve lidé byli více spolu, jak pociťovali jednotu, která jim pomáhala nalézat sama sebe. Dnes, ve světě, který je přehlídkou jedinečných osobností, sami sebe ztrácíme. Proč lidé chodí do kina,, když si mohou film pustit v televizi? Protože chtějí své pocity sdílet. Protože ve své podstatě a přirozenosti potřebují druhé, tak jako tomu bylo od pradávna.

Ego je bezpochyby k životu potřeba. Ale jak najít tu správnou míru svého ega? Možná to zní paradoxně, ale abyste se osvobodili od svého ega, je třeba začít tím, že ho v sobě posílíte. Posílíte ego, které je zdravé. Pokud je totiž ego zraněné, například kvůli Vaší osobní minulosti, která u vás zabrzdila rozvoj zdravého sebevědomí, bude vás výsledné utrpení podvědomě nutit k tomu, abyste toto zranění kompenzovali přehnaně egoistickým postojem. Vaše ego se bude snažit získat navrch, bude chtít existovat proti všemu a naroste do velkých rozměrů. Pak hrozí, že se ztratíte v pasti falešných identit, o kterých se hovoří výše. Ego se jich bude držet, jak jen to půjde. Cestou je mít se rád, pěstovat v sobě zdravé sebevědomí. Když ho získáme, je snažší se od ega oprostit. Jde o to vzdát se falešných identit, rolí, které hrajeme, znovu se sjednotit sami se sebou a objevit hodnotu svého bytí bez ohledu na to, kde pracujeme nebo co vlastníme. A nakonec se naučit nikoli zapomenout sami na sebe, ale překonat svou vlastní osobnost. Pak zjistíte jakou moc a sílu mají vaše činy, když za nimi nestojí váš osobní zájem.

KDE JE TVŮJ POKLAD, TAM BUDE I TVÉ SRDCE